Pražská německy psaná literatura z doby před první světovou válkou je dnes proslavena po celém světě, ale o výtvarném umění současníků Meyrinka či Kafky se skoro neví. A přece vedle literátů zde byli neméně známí tvůrci, jejichž díla živily stejné zdroje pražské imaginace. Patří k nim bezesporu i Richard Heinrich Teschner. Tento podivuhodný umělec je úzce spjat i s historií tohoto domu.

Narodil se 22. března 1879 v Karlových Varech. Výtvarný talent rozvíjí od dětství v dílně svého otce typografa. V roce 1895-99 navštěvuje pražskou Akademii, ateliér V. Brožíka. Po roce 1902 působí již jako nezávislý umělec a sbližuje se s okruhem pražských literátů, Gustavem Meyrinkem, Paulem Leppinem, Maxem Brodem a Oskarem Wienerem, s nimiž sdílí zájem o vše tajemné, záhadné a rozumem nevysvětlitelné. První výstavní úspěch se dostaví s obrazem Blázen se skleněnou koulí z roku 1903, prozrazující Teschnerův osobitý sklon k pohádkové pitvornosti.

Kouzlo staré Prahy nemohlo nezapůsobit na tohoto romantika, jakým Teschner nepochybně byl. V grafické sbírce Národní galerie se nachází mnoho jeho tisků s motivy Karlova mostu, Křižovnického náměstí i pražské Stromovky s letohrádkem v pseudogotickém stylu. Teschnerova fantazie tu vstupuje do námětu. Nenápadně proměňuje pěstěný park v exotický prales. Skutečnost se přenáší do jiného světa, pohádkový secesní lyrismus se rozhoří do ohnivých květů a zahradních slavností posledních pražských dekadentů.

Jako schopný grafik se Teschner věnuje mnoha druhům užité grafiky. Vlna pozdního romantismu a dekadence unáší i nejkrásnější Teschnerův plakát z roku 1904 vytvořený pro Kostumfest německých spisovatelů v Praze. Rej čarodějnic, příšer, mořských netvorů zaplňuje ztemnělý prostor natáhlým pekelným kouřem a sírou. Jakoby Teschner pracoval na plakátu v transu, linie se překrývají a dráždí fantazii, nelze uniknout víru, který deformuje i text a vtahuje dovnitř pohled šokovaného diváka. Ďábelská spirála šíří chaos a připomíná jakousi veselou apokalypsu, z níž naskakuje husí kůže. Někde na konci tunelu se objevuje světlo, ale ani to nedává naději. V nejsvětlejším místě je lidský zástup veden Luciferem zpět do temnot. Teschnerův plakát natolik překvapuje rozměrností litografie, zaujetím umělce, kreslířskou lehkostí a velkorysou kompozicí, že se dá téměř přirovnat k mistrovské fresce.

Teschner byl umělec mnoha zájmů a zálib, z nichž ty nejpřednější patřily vždy loutkovému divadlu. Bylo to ovšem divadlo na vysoké úrovni, určené spíš dospělým než dětem, ovlivněné javanským stínovým divadlem. Teschnerovo loutkové divadlo spojilo šťastně hravost a zábavu s experimentálním hledáním, které umělce dovedlo až k loutkovému filmu. Uplatňoval se zde jako zručný řezbář, dekoratér, scénograf, libretista i hudební skladatel. Detailní anatomické zpracování loutek, rafinované použití kloubových mechanismů dovádí hru na hranici absurdity a grotesky. Dojem podivnosti a nadsázky zesiluje navíc i Teschnerův oblíbený efekt dutého zrcadla, do něhož se výstupy loutek promítají. Výsledný obraz je zcela odhmotněn, zataven do zázračné skleněné koule. Čaroděj Teschner nabízí něco jiného než obyčejný lidový loutkář. Teschner popouští uzdu fantazii do neznáma, hraje si, ale i zahrává s opravdovým tajemstvím. Teschnerovy loutky nacházejí často své předlohy ve světě brouků a hmyzu, podobají se chrobákům, mravencům, lučním kobylkách a vosičkám. Všelijaká tykadla, krovky, článkované končetiny dodávají titěrným příšerkám odpudivý ale i zábavný vzhled. Kupodivu se tento nižší druh živočichů až nápadně podobá lidské společnosti a jejímu věčnému hemžení.

Národní galerie v Praze chová ve svých sbírkách i některé Teschnerovy obrazy. „Trumf“ z roku 1904 představuje karetní společnost bizardně propojenou s pohádkovým příběhem o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Všechny postavičky deformuje nezvyklá optika, nadměrně se zvětšují nebo zmenšují do vytracena.

V roce 1908 navrhuje Teschner v novátorském duchu výpravu a kostýmy pro Debussyho operu Peleas a Melisandra v režii Angelo Neumanna, dále kostýmní skici pro Hoffmannstahlovu hru Blázen a smrt.

Teschnerovy řezbářské schopnosti a cit pro drobné žánry se projevují ve volné dekorativní plastice menších rozměrů, jako je i soška Mravenečníka z roku 1910 v kombinaci olova s mramorovou koulí. Teschneerova vynalézavost je obdivuhodná.

Během pražského pobytu se Teschner sblížil s německým literátem Paulem Leppinem, v roce 1906 spolu nakrátko začnou vydávat časopis Německé listy pro umění.

V roce 1908 vystavuje Teschner ve Vídni skleněné mozaiky, obrazy a loutky. Kunstchau znamená úspěch nové tendence reprezentované Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem, Gustavem Klimtem. I v Praze se moderna hlásí ke slovu. Moderní architektura Jana Kotěry a Bohumila Hubschmanna zbavená ornamentálního balastu překvapuje veřejnost monumentální jednoduchostí.

V této atmosféře nadšení se Teschner spolu s Karlem Wilfertem rozhodnou založit v Praze-Bubenči samostatnou školu zaměřenou na výuku uměleckého řemesla a užitého umění. Vilu naplněnou atmosférou přátelského uměleckého života, kde všichni kreslí, malují, hovoří o věcech umění a hrají loutkové divadlo. Školní ateliéry se nacházely v ulici Na Špejcharu číslo 3, v tomto domě zvaném „Blaues Haus“. Na průčelí tohoto Modrého domu se dodnes zachoval dekorativní reliéf se slunečními hodinami a postavou Umělce-malíře a jeho inspirace Sofie, Božské moudrosti. S největší pravděpodobností se jedná o Teschnerovo autorství.

Blaues Haus změnil svou barevnost a byl přestavován, ale i dnes dává tušit svou architektonickou velkorysost a eleganci. Na Richarda Teschnera, mystika a mystifikátora, vzpomíná Paul Leppin jako na člověka a umělce ponořeného do vlastních představ, duchem nepřítomného, člena hlučné pražské bohémy. Už dlouhý a vlající romantický plášť naznačoval, že tohoto nevšedního muže doprovází nějaké tajemství. Teschner připomíná Josefa Váchala, také on se důvěrně stýkal s nadpřirozenými bytostmi. Na Teschnerově uměleckém rodokmenu stojí Praha na čelném místě. Richard Teschner k ní náleží jako mnoho jiných podivných a podivuhodných osobností. V roce 1909 odchází Teschner do Vídně, kde splývá s jejím uměleckým prostředím a zde stopa po Richardu Teschnerovi v Praze končí.