Autoři
Spolek pro léčebnou pedagogiku a sociální terapii
Margita Abrmanová
Andreas Albert
Eberhard Bachmann
Veronika Bártová
Uwe Battenberg
Anina Bielser
Tomáš Boněk
Petr Boněk
Jürg Buess
Madhusudan Das
Markéta Dolistová a Martin Vedral
Bernhard Eyb
Kateřina Gavlasová
Milica Gédéonová
Eva Heyd
Marie Luisa Hlobilová
akad. arch. Oldřich Hozman
Marie Hozmanová
Martina Chmelová
Bohumil Josef Jerie
Zuzana Jungmanová
Petra Kameníčková
Tereza Kašťáková
Klub křesťanských výtvarníků
Lenka Kocierzová
Markéta Kotková
Helena Krotká a Tereza Karolina Mílová
Sü Kuo-fu a žáci
Klára Moseman a Pavel Brodecký
Ondřej Němeček
Libor Nosek
Tets Ohnari
Brigitte Peschel
Robert Petr
Jan Pfeiffer
Jan Pfeiffer a Aleš Čermák
ak. mal. Michaela Poková
Josef Prinke
akad. mal. Dana Puchnarová
Bc. Ada Rosin a její studenti
Iveta Sadecká
Lada Stará
Jaroslav Šetelík, Dimitrij Šetelík, Bohumila Horáková, Jaroslava Šetelíková, David Webr
Pavel Ševčík
Daniel Šperl
Kateřina Špilarová-Hlavatá a Kristina Hlavatá
akad. mal. Jitka Štenclová
Helena Tattermuschová a Marie Janoušová
ak. mal. Eva Vejražková
Daniela Votavová
Eva Wiese
Jiří Winter Neprakta
Jiří Winter-Neprakta a Alena Dostálová
Marie Zemenová
Margita Abrmanová
Andreas Albert
Eberhard Bachmann
Veronika Bártová
Uwe Battenberg
Anina Bielser
Tomáš Boněk
Petr Boněk
Jürg Buess
Madhusudan Das
Markéta Dolistová a Martin Vedral
Bernhard Eyb
Kateřina Gavlasová
Milica Gédéonová
Eva Heyd
Marie Luisa Hlobilová
akad. arch. Oldřich Hozman
Marie Hozmanová
Martina Chmelová
Bohumil Josef Jerie
Zuzana Jungmanová
Petra Kameníčková
Tereza Kašťáková
Klub křesťanských výtvarníků
Lenka Kocierzová
Markéta Kotková
Helena Krotká a Tereza Karolina Mílová
Sü Kuo-fu a žáci
Klára Moseman a Pavel Brodecký
Ondřej Němeček
Libor Nosek
Tets Ohnari
Brigitte Peschel
Robert Petr
Jan Pfeiffer
Jan Pfeiffer a Aleš Čermák
ak. mal. Michaela Poková
Josef Prinke
akad. mal. Dana Puchnarová
Bc. Ada Rosin a její studenti
Iveta Sadecká
Lada Stará
Jaroslav Šetelík, Dimitrij Šetelík, Bohumila Horáková, Jaroslava Šetelíková, David Webr
Pavel Ševčík
Daniel Šperl
Kateřina Špilarová-Hlavatá a Kristina Hlavatá
akad. mal. Jitka Štenclová
Helena Tattermuschová a Marie Janoušová
ak. mal. Eva Vejražková
Daniela Votavová
Eva Wiese
Jiří Winter Neprakta
Jiří Winter-Neprakta a Alena Dostálová
Marie Zemenová
Bohumil Josef Jerie
Bohumil Josef Jerie (9. února 1904 –
14. září 1998) vystudoval České vysoké učení technické, soukromě studoval filozofii, mluvil několika jazyky, psal básně i kratší prozaické útvary, vyjadřoval se prostřednictvím grafiky, ale patrně byl nejšťastnější, když mohl tvořit, zkoušet, hledat a realizovat tvar v plastice. Ve všech obdobích svého života vytvářel B. J. Jerie plastiky, jež jsou básněmi života.
Kvůli rodinným predestinacím se B. J. Jerie začal sochařstvím intenzivně zabývat až od svých třiceti dvou let. Byl autodidakt, navštěvoval kurzy večerního kreslení a o otázkách sochařské tvorby se radil dílem s Karlem Pokorným a dílem s Bedřichem Stefanem. Postupně se seznámil s klasickými sochařskými technikami, s kamenem, bronzem i se dřevem. Poslední z nich, spolu se slonovinou, se v průběhu času stalo jeho nejoblíbenějším materiálem.V roce 1946 odjel do švýcarského Dornachu na stáž k sochaři Oswaldu Dubachovi, spolupodílejícím se na vzniku sochařské výzdoby budovy Goetheana. Zde poprvé přišel do intenzivního kontaktu s uměleckou enklávou, jejíž vznik podnítil rakouský filozof Rudolf Steiner.
Pražské období (1940–1952) charakterizuje okouzlení lidskou postavou a především lidskou tváří. Téma dvojice v nepostradatelném vztahu muže a ženy, láska k Anně Stránské-Jerie a ochraňující vztah matky k dítěti jej inspirují během celého života, ale v pražském období zvlášť. Uměleckým příkladem se pro něj stává František Bílek, nejen obsahově svými mysticko-poetickými náměty, ale především rytmizovaným grafickým rukopisem v práci se dřevem.
Pak zasáhla tvrdá ruka osudu, protože B. J. Jerie byl v roce 1953 z politicky motivovaných důvodů vypovězen i s rodinou z Prahy a nebyla mu povolena další účast ve Svazu výtvarných umělců. Sochař proto v Raspenavě, v malé obci v nejsevernějším výběžku Čech a v Liberci vykonával různá povolání a sochařské tvorbě se věnoval pouze ve svém volném čase. Zásadovost a nesmlouvavost jeho názorů způsobily, že mu nebyla dopřána práce na monumentálních objednávkách, která by formovala universalismus jeho výtvarného talentu a schopnost využít souznění určitého prostoru a konkrétního uměleckého díla. I za těchto podmínek však vytvořil dílo, které bylo čtyřikrát vystaveno v galerii Goetheana v Dornachu a na několika dalších místech ve Švýcarsku i v České republice. V roce 1990 byl občansky i umělecky rehabilitován, ale jeho pokročilý věk mu již neumožnil využít změnu situace.
V raspenavském období (1953–1986) výtvarné dílo přestává být popisem viditelného světa a stává se záznamem vnitřních zážitků přetavených do formálních možností dřeva. B. J. Jerie hledal podněty více v přírodě než ve světě literárních představ a snažil se jim dát určité zákonitosti. V tomto období vznikají také díla, pokoušející se syntetizovat možnosti výtvarné a hudební formy.
14. září 1998) vystudoval České vysoké učení technické, soukromě studoval filozofii, mluvil několika jazyky, psal básně i kratší prozaické útvary, vyjadřoval se prostřednictvím grafiky, ale patrně byl nejšťastnější, když mohl tvořit, zkoušet, hledat a realizovat tvar v plastice. Ve všech obdobích svého života vytvářel B. J. Jerie plastiky, jež jsou básněmi života.
Kvůli rodinným predestinacím se B. J. Jerie začal sochařstvím intenzivně zabývat až od svých třiceti dvou let. Byl autodidakt, navštěvoval kurzy večerního kreslení a o otázkách sochařské tvorby se radil dílem s Karlem Pokorným a dílem s Bedřichem Stefanem. Postupně se seznámil s klasickými sochařskými technikami, s kamenem, bronzem i se dřevem. Poslední z nich, spolu se slonovinou, se v průběhu času stalo jeho nejoblíbenějším materiálem.V roce 1946 odjel do švýcarského Dornachu na stáž k sochaři Oswaldu Dubachovi, spolupodílejícím se na vzniku sochařské výzdoby budovy Goetheana. Zde poprvé přišel do intenzivního kontaktu s uměleckou enklávou, jejíž vznik podnítil rakouský filozof Rudolf Steiner.
Pražské období (1940–1952) charakterizuje okouzlení lidskou postavou a především lidskou tváří. Téma dvojice v nepostradatelném vztahu muže a ženy, láska k Anně Stránské-Jerie a ochraňující vztah matky k dítěti jej inspirují během celého života, ale v pražském období zvlášť. Uměleckým příkladem se pro něj stává František Bílek, nejen obsahově svými mysticko-poetickými náměty, ale především rytmizovaným grafickým rukopisem v práci se dřevem.
Pak zasáhla tvrdá ruka osudu, protože B. J. Jerie byl v roce 1953 z politicky motivovaných důvodů vypovězen i s rodinou z Prahy a nebyla mu povolena další účast ve Svazu výtvarných umělců. Sochař proto v Raspenavě, v malé obci v nejsevernějším výběžku Čech a v Liberci vykonával různá povolání a sochařské tvorbě se věnoval pouze ve svém volném čase. Zásadovost a nesmlouvavost jeho názorů způsobily, že mu nebyla dopřána práce na monumentálních objednávkách, která by formovala universalismus jeho výtvarného talentu a schopnost využít souznění určitého prostoru a konkrétního uměleckého díla. I za těchto podmínek však vytvořil dílo, které bylo čtyřikrát vystaveno v galerii Goetheana v Dornachu a na několika dalších místech ve Švýcarsku i v České republice. V roce 1990 byl občansky i umělecky rehabilitován, ale jeho pokročilý věk mu již neumožnil využít změnu situace.
V raspenavském období (1953–1986) výtvarné dílo přestává být popisem viditelného světa a stává se záznamem vnitřních zážitků přetavených do formálních možností dřeva. B. J. Jerie hledal podněty více v přírodě než ve světě literárních představ a snažil se jim dát určité zákonitosti. V tomto období vznikají také díla, pokoušející se syntetizovat možnosti výtvarné a hudební formy.
Výstavy:
Krása pohybu